Ve škole

4.březen 2015 od Dee v rubrikách Nové články, O dětech
štítky děti, mateřství, učení, Výchova
Tak já už zase učím. Ani jsem se o tom nestihla dříve zmínit. Seběhlo se to tak rychle, že se tomu sama ještě dnes divím, ale je to tak. Představte si, že učím ve škole, kam jsem chodila jako dítě, což mi připadá docela zajímavé.

Vyrostla jsem

Asi to znáte, když dorazíte někam, kam jste chodili ještě jako děti ... to, co je po léta stejné, se vám najednou zdá jiné, tedy mně hlavně MALÉ! Musím si přiznat. Vyrostla jsem! Mám teď před sebou jeden z mnoha nepopíratelných důkazů toho, že stárnu. Jsem větší, starší, rozumnější (v tento přívlastek doufám nejvíce) a hlavně už nejsem školou povinná, což je mimochodem na území školy velmi příjemný pocit. Nemyslíte? Totiž, abych byla upřímná, mně se ve škole nikdy moc nelíbilo, i přesto že jsem neměla tak zlé známky. Byla jsem spíš nevýrazná, šedá myš- moc učitelů si mě nepamatuje, což ale může být momentálně i výhodou. Teď mě napadá, pamatuji si vlastně vůbec něco já?

Mít jeho paměť

V tomhle směru závidím mému manželovi. Je schopen si vybavit i detaily z dob, kdy jsme ještě byli děti. Někdy je to vážně moc vtipné. Třeba když mi popisuje, jaké hry tenkrát za domem hrál. Kdo tam byl, jak se to hrálo, jakoukoliv zajímavost přibližující samotnou událost nebo pak celé říkadlo, které ke hře patří. To mě baví moc. Vlastně je to důvod, proč si nejméně stokrát do roka přeji mít jeho paměť! Víte, já mého manžela znám vlastně už od první třídy, chodili jsme do téhle školy oba (znovu platí, že já si nic nepamatuji, kdežto on by vám uměl jistě popsat i bonbóny z kornoutu, který v první den školy měl ... pokud nějaký měl). Pravdou je, že jsme si byli stále nedaleko, ale "opravdu spolu" začalo až po naší školní docházce. On chodil do horní školky, já do té dolní, pak  do třídy A, já zas do B, on studoval v Pardubicích, já zase v Hradci Králové. Vzdáleni jsme si ale byli především tím, že on si mě přál už od základní školy, kdežto já hledala prince za sedmero horami, řekami i lesy než mi došlo, že už ho dávno znám. Někdy jsou ty cesty prostě hodně klikaté. Dnes už v této škole nejsou třídy A a třídy B, počet dětí se jaksi smrskl, takže je z každého ročníku jen jedna třída. Přemýšlím, čím to je. Že by bylo dětí méně? Nebo horší kvalita výuky? V každém případě je to škoda. Myslím, že je to dobrá škola. A musím přiznat, že malé školy mají jisté kouzlo, což platí i pro tuto.

Dětský sen

Když jsem do ní nedávno poprvé vcházela, neobešlo se to bez emocí. Nejen, že mě hned u vstupu napadlo, že nemusím řešit uklízečky ani pana školníka, pokud zapomenu přezůvky, ale taky že si plním jeden svůj dětský sen. Zrovna tenhle bych kdysi schovaný v krabičce od bonboniéry s nápisem ŠKOLA. Chtěla jsem být paní učitelka. Nevím, kolik snů má člověk v životě mít, ale já jich mám raději pár v záloze. Člověk nikdy neví, kdy se ke kterému v životě přiblíží. Být paní učitelkou byl jeden z mých dětských snů, což se teď okamžitě promítlo do popředí a nedalo se na to nemyslet. I když k zamyšlení přišlo věcí víc. Jedna z těch nejlepších stále je, že mám kabinet s mou paní učitelkou z první třídy. Na to se mi stále těžko zvyká. Hned po potřesení rukou mě napadlo: "Ještě, že nechce abychom si tykaly, to bych totiž určitě nezvládla!"  Mimochodem, taky máte takový ostych před lidmi, kterých si díky své minulosti vážíte? Byla to moc hodná paní učitelka a stále je! Já vyrostla, kdežto ona mi přijde pořád stejná. Nijak nepoznamenaná, což je u téhle profese opravdu výjimečné.

A samotné učení?

To si nechám zas na jindy. Jen chci říct, že být mladým učitelem není vůbec jednoduché. Ještě si pamatuji, jaké to bylo. Kolikrát se přistihnu, jak se dívám na své žáky, a i když si to nechci připustit, někoho tam hledám. Nejraději sebe nebo někoho, kdo bude té mé minulosti podobný a já se zase ocitnu v prostředí, které znám. Jsem sice velká, rozumná a něčím jsem od té doby prošla, ale být dětem blíž mi teď připadá jako vzpomenout si. Napadá mě, třeba budou lépe naslouchat. Pokud o to budou stát ...
Dee Autor Dee