Bavte se dětskou fantazií

Úvodní stránkaBavte se dětskou fantazií
18.září 2017 od Dee v rubrikách O dětech
štítky děti, rodiče, Rodina, hračky

"Jak se jmenuje tenhle hroch?" "Honzík!" "A jak tenhle oslík?" "Honzík!" A tahle hračka? "Ale maminko, všichni jsou přeci Honzíci!" "Tomu nerozumím…!" "Je přeci tolik jmen a ty všechny své hračky pojmenuješ jedním jménem, jak je poznáš?" "Tenhle hroch je Honzík úplně nejvíc!"

Má dcera si ještě nebalila na dovolenou sama. Letos jsem jí dala tašku a říkám: "Zabalíš si sama své hračky, B.?" "Tak jo." Noooo, neměla jsem to dělat! Taška se záhy naplnila a já už jen slyšela šoupání látky po zemi…"Mám too!" Tihle všichni Honzíci pojedou s námi, maminko." 

A tak tam byli s námi. Naštěstí jsme je měli v posteli jen dokud B. neusnula, pak se vznesly vzduchem a přečkaly noc mimo naši postel. Díky bohu. Přes den s námi cestoval většinou jen hroch. Je už jako člen naší rodiny! A jak že se to pozná? 

Snadno… tedy v ten moment, kdy ve vás opravdu zatrne, jakmile nemáte ponětí, kde se tenhle malý pro vás vcelku bezvýznamný plyšák nachází. Je to člen vaší rodiny, a je úplně jedno, že má korálkové oči, místo chlupů plyš, nedýchá a sám nic neřekne. Je teď pro vás bytostně důležitý, protože jakmile by nebyl, bude "peklo na zemi". Střežíme ho jako oko v hlavě- byl s námi už na tolika místech, viděl a slyšel tolik věcí, že už to bez něj snad ani nejde. 

Dost ale k létu, začíná podzim- mé oblíbené roční období. Doba, kdy taky myslím na ty, co už tu s námi nejsou. Zapaluji svíčky, zajdu na hřbitov, budou Dušičky … ale že budu mluvit o někom, koho neznám a kdo tu už není s mou čtyřletou dcerou, jsem nečekala. Už jsem o dětské fantazii psala, ale tohle je to tedy zase "vyšší  level". Znáte to? 

Vlastně to začalo už v létě, kdy jsme na dovolené zašli do jednoho francouzského kostela, že tam pro vzpomínku zapálíme svíčku za někoho blízkého. B. chtěla koupit taky svou svíčku a zapálit si ji. "Proč ne?", napadlo nás. Ale pak nás opravdu překvapilo, když nám začala vysvětlovat, že to je za "dědu Milana", kterého znala dřív a který už nežije. Zasmáli jsme se a mysleli, že to jen plácla, aby už měla tu svíčku, ale ono to neskončilo…

Dnes už vypráví nejen o dědovi Milanovi, ale taky o tetě Mily a ještě pejskovi, kterého měli. Je to již pěkná řádka historek. Myslím, že to vymýšlí hlavně, když se jí to hodí, ale detaily které u toho používá jsou fakt báječný. Kam šli, co viděli, co společně zažili a dokázali. Občas mě napadne, že je škoda, že už tady ti dva nejsou, protože jejich schopnosti byly obdivuhodné.

Vlastně bych někdy chtěla taky taková být, "zářící v očích mé dcery" a "schopná i nemožného". I když věřím, že i my rodiče podle nich děláme hrdinské činy. Však o tom často slýchám. Většinou tedy od někoho jiného, protože pochválit nás před námi samotnými prostě B. neumí, ale potěší to. Kolikrát zahřeje i: "to mi říkala maminka" nebo "maminka to umí líp", to najednou vyrostu aspoň o pět centimetrů a je mi blaze. Znáte to taky?

Nechte si od dětí vyprávět jejich příběhy a bavte se dětskou fantazií. Nevím, jak dlouho tohle období potrvá, ale bojím se, že věčné nebude...

Dee Autor Dee